Nejprve trocha teorie pro kontext.

Amygdala je malá, mandlovitě tvarovaná struktura v mozku, která hraje klíčovou roli v regulaci emocí, zpracování strachu a dalších emocionálních reakcí. Je součástí limbického systému, který je zapojen do emocionálního chování, motivace a dlouhodobé paměti. Zde jsou hlavní funkce a aspekty amygdaly:

1. Zpracování emocí: Amygdala je zásadní pro rozpoznávání a zpracování emocí, zejména strachu, hněvu a úzkosti. Pomáhá mozku reagovat na emocionální podněty a situace.
2. Paměť: Amygdala hraje roli v emocionálně nabité paměti. Emocionální zážitky jsou často lépe zapamatovány díky aktivaci amygdaly, což pomáhá přežití tím, že usnadňuje zapamatování důležitých a nebezpečných situací.
3. Reakce na stres: Aktivace amygdaly je spojena s fyziologickými reakcemi na stres, jako je uvolňování stresových hormonů (např. kortizolu) a aktivace sympatického nervového systému, což vede k „boj nebo útěk“ reakci.
4. Sociální chování: Amygdala se podílí na rozpoznávání emocionálních výrazů na tvářích druhých lidí a na sociálním chování, včetně vytváření a udržování sociálních vazeb.
5. Připojení k jiným mozkovým strukturám: Amygdala je propojena s mnoha jinými částmi mozku, včetně prefrontální kůry (zapojené do rozhodování a kontroly emocí), hipokampu (důležitého pro paměť) a hypotalamu (regulace autonomních funkcí a hormonů).

Vzhledem k její roli v emocích a paměti je amygdala často zkoumána ve vztahu k různým psychickým poruchám, jako jsou úzkostné poruchy, posttraumatická stresová porucha (PTSD) a deprese. Například zvýšená aktivita amygdaly byla spojena s větší citlivostí na stres a strach, což může přispět k rozvoji těchto poruch.

Já a moje amygdala

Možná to nebude až tak moc zvláštní a třeba to tak mají jiní lidé taky, ale mám nekonečné množství zážitků, které se mi zaryly hluboko pod kůži. Pro normálního člověka to mohou být naprosto banální zážitky a žádné emoce by v nich nezanechaly, nicméně já to mám naopak. Začalo to v podstatě už v dětství, kdy mi například někdo něco vyčetl, nějak špatně mě ohodnotil, nebo někdo na mě mířil nějakou uštěpačnou poznámku. Na tyto zážitky si velice často vzpomenu a vyvolá to ve mě silné emoce jako bych to právě zažíval. Nedokážu si pomoct. Najednou mi z paměti vypadne okamžik kdy mě někdo nazval blbcem a já jsem z toho půl dne špatný.

Obecně si i myslím, že jsem tak trochu hypersenzitivní (tzn. mám zvýšenou citlivost na určité podněty). Stačí opravdu nějaká nepřímo myšlená poznámka a já si ji okamžitě vztáhnu k sobě a velice dlouho to v sobě zpracovávám. Nejednou se také stane, že mi to spustí mírnou depresi či úzkost, protože začnu o všem nadměrně přemýšlet (anglický jazyk má pro toto termín overthinking) a už se vezu. Klidně i týdny jsem vlivem tohoto ve velmi špatném rozpoložení a nemůžu nad tím přestat přemýšlet.

Další věc, která mi způsobuje emoční nestabilitu jsou úmrtí. Ale nemyslím úmrtí v rodině nebo blízkém okolí. Myslím tím jakékoliv úmrtí. Stačí mi dozvědět se, že tragicky skonal někdo, koho jsem v životě potkal jen párkrát a já okamžitě začnu přemýšlet nad tím jak strašné trápení musí jeho pozůstalí zažívat a nejednou to obrečím. Extrémnější případ samozřejmě je, pokud skoná někdo, koho jsem znal dobře. To už dokážu truchlit jakoby to byl někdo z rodiny a něco takového mě vždy poznamená na několik týdnů.

Za vším tímto hledám svoji amygdalu, protože ta řídí emoční paměť a je vědecky dokázáno, že amygdala přímo souvisí s psychickými nemocemi. Díky tomu nepatřím k lidem, kteří nad podobnými zážitky mávnou rukou, nebo se nad nimi ani vůbec nepozastaví. Já jsem přesný opak a do jisté míry mi to někdy pěkně komplikuje život.

Má to někdo podobně?