Můj příběh začal už v dětství. Otec alkoholik, matka viděla v otci modlu a já pocházím ze 4 sourozenců, takže už od mala jsem byla tak nějak zástup obou rodičů. Otec mě nenáviděl, urážel mě, fackoval a já jsem z něho měla hrozný strach. Bála jsem, kdykoliv se vracel domů z práce a třepala se v pokojíčku, abych se s ním nepotkala. Začalo období sebepoškozování, neměla jsem žádné sebevědomí, stranila se lidí a na střední škole to byl úplný teror, protože jsem se bála před všemi mluvit, vystoupit před tabuli nebo jen něco přečíst, trpěla jsem depresemi na střídačku s hypomániemi, kdy jsem stále střídala kluky.

Po střední škole jsem si našla přítele, kterého jsem si vzala. Bylo vše v pořádku, byla jsem pryč od rodičů a začala žít svobodně. Ovšem přišly hrozné deprese. Po depresích mánie, kdy jsem utrácela, chodila po diskotékách, začala jsem být velice promiskuitní, nespala jsem a jako větší stimulant jsem do toho začala pít. Když manžel zjistil, že ho podvádím, protože mi to bylo jedno, že to zjistí, rozvedl se se mnou. Pochopitelně. Opět strašné deprese a utápění se v alkoholu.

Pak jsem potkala druhého manžela a měla jsem s ním tři děti. Jenže po porodu třetí dcery se vše mnohonásobně zhoršilo, začala jsem trpět opět depresemi, derealizací a měla jsem fobii z lidí. Nemohla jsme poslat ani dopis, jet s lidmi MHD, myslela, že umřu. Najednou jsem se nemohla ani starat o děti, manžel mi musel pomáhat, a to maximálně. Začala jsem až v té době chodit k lékaři. Trochu se to zlepšilo než začalo rychlé cyklování. Hypománie střídaly deprese, do toho sebepoškkozování, promiskuita, ale našla jsem si přítele a začala s ním udržovat poměr. Později mi na to manžel přišel, ale stále mi dával šance. Minulý rok jsem zklouzla opět do depresí a ocitla se na akutním odd v Olomouci. Tam mi s klinickým psychologem diagnostikovali biplární poruchu. Vrátila jsem se domů, chvíli jsem byla v remsi, ale pak přišly hrozné deprese a 2 x jsem se loni pokusila o sebevraždu. Byla jsem hospitalizována 2 x po dvou měsících v Kroměříži.

Poslední hospitalizaci jsem ukončila letos v únoru 2024. Prošla jsem si tam i mánií, kdy jsem byla nezvladatelná, měli mi stále medikaci, až se jim podařilo mě jakž takž nahodit. Vrátila jsem se ale po chvíli opět silné deprese. Doktorka s tím nechtěla nic dělat, abych se pak nedostala zpět do mánie, protože v mánii jsem divoká, agresivní, promiskuitní a utrácím fůru peněz. Jenže jsem si sama zasáhla do léků a dostala se opět do hypománie. S manželem se rozvádíme a žiju s přítelem. Doma mě mamka dlouho nedokázala pochopit, byla jsem pro ni blázen, ale teď už ano, že nemoc je vážně opravdová. Ono to na mě jde i poznat. Ale aspoň už rok nepiju. Zjednodušeně jsem napsala svůj příběh a doufám, že to třeba někomu pomůže. Nesahat si do léků a mít oporu v partnerovi. Věřit si, vše probírat s lékařem, umět odpočívat a mít se rád.