Zdravím všechny spolubojovníky. Jmenuji se Marcela,je mi 33 let, žiji ve Zlíně a jsem hrdou mámou dvou skvělých dětí a ženou toho nejlepšího chlapa na světě. Mým největším zájmem a koníčkem je moje rodina,ale když mám možnost a prostor ráda zpívám,maluji a tvořím různé dekorace nejvíc o Vánocích ❤️.

V roce 2018 jsem po sledu několika nešťastných událostí přestala mít ráda život. Bylo to ze dne na den. Prostě jsem se ráno vzbudila a neměla jsem sílu a vůli vstát a fungovat. Jako bych to už nebyla já. Cítila jsem se uvězněná jako v zavařovací sklenici s perfektně dotáhlým víčkem. Nebylo cesty ven. Začala jsem dělat chyby v práci. Nedokázala jsem bezpečně řídit. Nevěděla jsem co mám vařit,co mám nakoupit. A hlavně,nechápala jsem co se to děje protože jsem vždy byla hodně aktivní a veselý člověk. Nebo jsem si to aspoň myslela… Bylo to období NE. Když totiž mluvím ve svém blogu o BAP tak je to NE-POMLČKA-MOC. Období ne jak jistě už teď chápete je deprese,která nemá konce. Pomlčku vnímám jako odbobí remise a moc… o moci toho moc nevím,protože tato období manických stavů si většinou ani nepamatuji.

V roce 2018 jsem tedy v depresi skončila poprvé v PN Kroměříž kde jsem pět týdnů čekala na zázrak. Ten se stal,ulevilo se mi a mohla jsem domů k dětem a k rodině. Jenže jak už to u BAP bývá,člověk to celé umí velmi rychle pokazit a to většinou tím,že přestane brát léky nebo sáhne po flašce. Já jsem udělala obě tyto chyby. Když mi pak ještě umřela má blízká přítelkyně,začala jsem pít denně a míchala jsem to s léky… No prostě období na které nejsem pyšná a nebylo zdaleka poslední. Bohužel. Ale to jsem byla stále léčena pouze pro deprese. Přestože jsem svému Dr říkala, že mám někdy až příliš energie a že se moje vnímání mění, že si myslím že mám maniodepresi, nikdo to neřešil.

V srpnu loňského roku jsem odešla od svého manžela a táty svých dětí. Bylo to opravdu náročné období,které vygradovalo v obrovskou hypománii. Neslyšela jsem a neviděla jinam,než před sebe. Všechny barvy byly barevnější, vůně byly dokonalé a slunce bylo zlatě zlaté. Prostě úžasný stav kdy zvládáte nemožné na počkání a zázraky do tří dnů. Neslyšela jsem ty kteří mne znají a poznali, že něco není v pořádku. V tomto období jsem se chovala tak, že to část mého okolí nedokázala unést a o tyto členy rodiny jsem zřejmě přišla na trvalo. Vše vygradovalo autonehodou, kdy jsem pod vlivem léků a jiných psychotropních látek narazila do sloupu. Auto na odpis, škoda všude kolem velká, ostuda v půlce okresu… Přesto jsem hlavně vděčná za to,že se nikomu nic nestalo a že jsem to přežila. Že můj anděl opět letěl rychleji než jsem já jela. S přítelem, se kterým jsem v této době začala žít jsme si našli nádherný byt, vysoudila jsem děti do své péče, hodila jsem se trochu do klidu a všechno síle začalo dávat do pořádku. Brala jsem svá antidepresiva a byla spokojená.

V této době ještě stále nebyla lékařům jasná moje dg. 21.11.2023 se na těhotenském testu objevily dvě čárky a my se začali těšit na miminko, které jsme si přáli a které by bylo z té největší lásky (s přítelem se známe několik let, partneři jsme od srpna 2023, aby jste si nemysleli, že jsem šla po dvou měsících známosti do těhotenství). A protože mi bylo dobře, řekla jsem si, že nebudu miminku ubližovat léky a vysadila jsem AD bez porady s lékařem.

Zpočátku bylo vše v pohodě. Ale jak už to u této nemoci bývá, vrátilo se to. Během týdne mne deprese totálně paralyzovala. Byla jsem v 10tt. Nebyla jsem schopná vůbec fungovat. Bylo mi fyzicky zle. A psychicky ani nemluvím. Nemohla jsem spát v noci a pak prospala celý den. Bylo mi čím dál hůř. Celý stav vygradoval 17.12 kdy jsem se začala propadat do depresivní psychózy kdy jsem před očima viděla situace a věci, které nebyly reálné. Viděla jsem se jak jdu a vchazím pod auto a páchám sebevraždu. Proto jsem přítele požádala ať hned zavolá sanitku. Lékařům jsem vše řekla a ti mne odvezli přímo do Kroměříže na příjem. Když jsem popsala co se dělo v posledních měsících a řekla celou pravdu, lékaři měli jasno. Bipolární afektivní porucha. Bylo mi doporučeno umělé přerušení těhotenství, na které jsem kývla. Stačí,že jsou bez mámy dvě děti. Bylo by nezodpovědné přivést na svět další dítě, které by na mne muselo doma čekat než mně doktoři „zase opraví“ .

Tentokrát jsem se zde zdržela sedm týdnů a bylo to nejtěžší co jsem doposud zažila. Celkem mám za sebou tři hospitalizace z toho jedna na uzavřeném oddělení v prvních dvou týdnech. Nejhorší jsou pro mne úzkosti,se kterými se setkávám téměř denně a už jsem se naučila nad nimi zvítězit a to tím, že když cítím, že to na mne jde, musím jít okamžitě něco dělat. Uklízet, vařit, péct prostě cokoli. Nesmím v tom stavu zůstávat sedět. Nesmím se toho stavu bát. Důležité je pravidelně odpočívat a mít nastavený spánkový režim. A samozřejmě LÉKY. Které nikdy nesmím vysadit nebo upravovat bez porady s lékařem. Psychoterapie jsem zkoušela, ale v poslední době mi nedělaly moc dobře. Nechtěla jsem se už v ničem šťourat. Snažím se dívat dopředu. Co bylo už se stejně nedá odestát a trápit se tím,je zbytečné. Důležité je se ponaučit a snažit se eliminovat opakování zásadních chyb. Hlavně MĚJTE SE RÁDI TAKOVÍ, JACÍ JSTE ❤️M.