Jsou rána, kdy se probudím a první, co ucítím, je klid. Ticho v hlavě. Žádný tlak na prsou, žádná tíha myšlenek, co mě stahují ke dnu. Jen světlo pronikající přes závěsy a vůně ranního vzduchu. Když jsem byl uprostřed bouře, nedokázal jsem si představit, že bych někdy zase vnímal obyčejné věci jako něco, co má smysl. Ale ony ho mají. Mají ho právě tehdy, když se znovu naučíš žít.

Dlouhé měsíce jsem se snažil jen přežít. Protloukal jsem se dny, které byly jeden jako druhý, bez chuti, bez barvy. A dnes? Dnes sedím u stolu, v ruce držím hrnek s čajem a cítím vděčnost. Ne za žádný velký zlom, ale za to, že mi je… dobře. Ne výjimečně. Ne přehnaně. Prostě dobře.

Remise není konec příběhu. Není to zázračné uzdravení, po kterém už nikdy nic nebolí. Jsou dny, kdy se probudím a únava je zpět. Jsou večery, kdy mám strach, že se to zlomí, že se zase propadnu. Ale rozdíl je v tom, že už vím, co dělat. Vím, jak se o sebe postarat. Nečekám, až bude nejhůř. Věřím svým signálům. Naslouchám si.

Dřív jsem žil ve výkyvech. Být nahoře nebo úplně dole bylo přirozenější než být „v normálu“. Dneska ale zjišťuju, že právě ten „normál“ je to nejvzácnější. Rána, kdy si mohu vybrat, co budu dělat. Odpoledne, kdy se procházím parkem a nejsem zahlcen vlastní hlavou. Večery, kdy neusínám s pocitem, že jsem selhal.

Začal jsem se znovu smát. Ne tak, jak se člověk směje z povinnosti nebo ze slušnosti. Ale skutečně. Upřímně. Věci, které mě dřív nedojímaly, mě teď rozechvívají. Přestávám se stydět za citlivost. Přestávám mít pocit, že musím pořád někoho přesvědčovat, že mám hodnotu. Vím to. Vím to sám.

A přestože občas přijde vnitřní chvění, přestože některé dny nejsou lehké, už se jich tolik nebojím. Nenechávám je, aby mě definovaly. Už mě nezlomí každý výkyv. Už si umím dovolit den volna. Umím říct „dnes ne“, aniž bych měl výčitky.

Píšu tohle pro všechny, kteří právě teď nevidí světlo. Kteří mají pocit, že se z toho nikdy nedostanou. Kteří se budí s bolestí a usínají s prázdnotou. Znám ten stav. A zároveň dnes vím, že se věci mohou změnit. Možná ne zítra. Možná ne za týden. Ale pomalu. V tichosti. Ve vší jemnosti. A když ten okamžik přijde, zjistíš, že svět znovu dýchá barvami.

A že i ty v nich máš svoje místo.