Osobní zpověď muže, který prošel šesti atakami schizofrenie, od prvních příznaků ve 34 letech až po současný život v léčbě. Příběh o halucinacích, bezdomovectví, alkoholu a postupném nalézání stability díky odborné pomoci.​​​​​​​​​​​​​​​​

První schizofrenní epizoda se u mě objevila ve 34 letech. Spouštěčem bylo to, že jsem byl bezdomovec, na kterém podle mě nikomu nezáleželo. Psychiatři mi ale řekli, že příčinou byl alkohol. Poslední ataka byla ve 43 letech. Teď nepiju, beru injekce a prášky, a nerad na to vzpomínám. Je vše v pořádku. Rozhodl jsem se vám o tom napsat, protože chci, abyste měl téma pro váš článek. Snad to napíšete dobře a pak mi to dáte přečíst.

Začátek problémů

Bylo mi 34 let, pobíral jsem sociální dávky a bydlel v Táboře na ubytovně pro bezdomovce. Tam se platilo 50 Kč na noc, což mi hradila sociálka. Živil jsem se sběrem papíru, který jsem vozil do sběrných surovin. Když měl majitel sběrných surovin dobrou náladu, nechal mě tam celý den pracovat u lisu na papír a za celodenní dřinu mi dal 200 Kč a oběd v závodní restauraci.

Jednoho dne jsem byl v Penny marketu, kde jsem potkal vedoucího ostrahy. Řekl jsem mu, že bych u nich chtěl pracovat. Souhlasil a já nastoupil na dohodu o provedení práce. Předtím jsem musel udělat zkoušky na hlídače pro firmy Retail a Doson, což se mi podařilo. Platili mi 48 Kč na hodinu a stal jsem se hlídačem Penny marketu. Musel jsem se odhlásit ze sociálky, což byla, jak jsem později zjistil, chyba.

Přidělili mi obvod Praha, což mi vyhovovalo, protože jsem se tam vyznal. Jenže to bylo nejhorší rozhodnutí v mém životě. V Praze jsme jen přespávali a hlídali jsme Penny markety po celých středních Čechách. První tři dny jsem hlídal v Dobříši a pak dva dny v Mníšku pod Brdy. Pak přišla schizofrenie.

První ataka

Na ubytovně jsem začal mít pocit, že mi do hlavy implantovali čip, který mě ovládá. Ten čip v hlavě mám dodnes, jen teď není aktivní. Nebyla to obyčejná ubytovna, ale budova, kde sídlily bezpečnostní služby Retail a Doson. Byly tam jejich kanceláře a pokoje, ve kterých přespávali hlídači supermarketů.

Jednoho dne tam přišli čtyři policisté, kteří mi pronikli do hlavy. Buzerovali mě přes mikrofony, které byly instalované v jednotlivých místnostech. Pobýval jsem v té budově, ale žádnou práci mi nepřidělili. To trvalo asi pět dní, pak se mnou rozvázali pracovní poměr a poslali mě na ulici.

Hned jak jsem se ocitl na ulici, jeden z těch policistů mi sebral sportovní tašku, ve které jsem měl i občanský průkaz. V hlavě jsem slyšel hlasy těch policistů, střelbu a hlas vedoucího Dosonu. Později se přidaly hlasy spousty jiných lidí. Byl jsem v Praze bez peněz, bez občanky a s pocitem, že mám v hlavě čip.

Takto jsem vydržel měsíc se pohybovat bez peněz, se zrušenými sociálními dávkami. Nakonec jsem se sám rozhodl jít do Bohnic. Tam jsem byl ale vedený jako alkoholik, a tak mě se schizofrenií umístili na oddělení pro závislé. Alespoň mi tamní sociální pracovnice znovu zařídila sociální dávky. Na oddělení jsem stále slyšel hlasy policistů a obyčejných lidí. Všechny ty hlasy mi četly myšlenky. Byl jsem úplně v háji.

Bloudění po republice

Z Bohnic jsem po měsíci a týdnu odešel na revers, protože mě tam léčili jako alkoholika a vůbec neřešili moji schizofrenii. Měl jsem ještě peníze ze sociální dávky, tak jsem zamířil do Holešovické tržnice koupit si boty, batoh a nějaké oblečení. Hlasy v hlavě mi říkaly, abych opustil Prahu, a tak jsem to udělal.

Odjel jsem autobusem do Českého Brodu, kde jsem se zdržel jeden den, a odtud do Pardubic, kde jsem utratil poslední peníze. Všude mě sledovali stejní lidé – myslím, že to byli policisté v civilu. V hlavě jsem měl stále hlasy policistů a zvuky střelby. Hlasy reagovaly na moje myšlenky, bylo to strašné.

V Pardubicích mi došly peníze, tak jsem nastoupil do vlaku a načerno jsem jezdil po republice – konkrétně z Pardubic do České Třebové, pak zpět do Pardubic, do Kolína a nakonec zpátky do Prahy. Schizofrenie už trvala dva měsíce v kuse. V Praze jsem po pár dnech zašel znovu do Bohnic na příjem, ale nechtěli mě tam a sanitkou mě převezli do Tábora na psychiatrii.

V táborské psychiatrii jsem vydržel jen jeden den, protože jsem měl pocit, že jsem tam zavřený s policisty, kteří mi četli myšlenky. V hlavě jsem stále slyšel hlasy a střelbu. Musel jsem z té psychiatrie odejít po jediné noci. Napadlo mě zajít za maminkou, která mi dala 1000 Kč a řekla, abych se vrátil do Prahy. Cestou jsem se zastavil v Kauflandu, kde jsem utratil 500 Kč za jídlo, které jsem si dal do dvou igelitek. Ty mi někdo ukradl na autobusové zastávce.

Hospitalizace v Jihlavě

Koupil jsem si jízdenku do Jihlavy, protože jsem věděl, že tam je psychiatrická léčebna. Stále jsem měl v hlavě hlasy policistů a lidé mi četli myšlenky. Dojel jsem vlakem do Veselí nad Lužnicí, kde byla výluka vlaků. Zůstal jsem tam, dokud vlaky na Jihlavu nezačaly znovu jezdit.

V Jihlavě jsem nikdy předtím nebyl a asi pět dní jsem tam bloudil s pocitem, že mě pronásledují policisté v civilu, zatímco v hlavě jsem slyšel hlasy policistů. Pak se mě ujal mladý pár, vzali mě k sobě domů na jednu noc, ale pak mi řekli, že musím odejít. Nakonec jsem v Jihlavě šel prostředkem silnice, zastavilo policejní auto a policisté v uniformách mi zavolali sanitku, která mě odvezla do jihlavské psychiatrické léčebny.

Tam jsem strávil první tři dny stále s hlasy v hlavě, ale pak se ten pomyslný čip vypnul. V léčebně jsem strávil celkem tři měsíce a pak jsem se vrátil do Tábora, kde mi sociálka pomohla najít ubytovnu. Už jsem byl vyléčený a snažil jsem se na to zapomenout. Jenže jsem netušil, že ten čip zase zapnou. Stalo se mi to v životě šestkrát a při třetí atace jsem dostal invalidní důchod. Teď beru prášky, dostávám depotní injekci a pravidelně navštěvuji psychiatra. Už šest let jsem neměl čip zapnutý, takže mě ti policisté asi přestali pronásledovat.

Další epizoda

Měsíc jsem byl na ubytovně v Sezimově Ústí, když mi propukla čtvrtá ataka schizofrenie. Byl jsem ubytovaný se dvěma lidmi na jednom pokoji a ti na mě zavolali policisty s tím, že v noci mluvím a oni nemohou spát. Přitom jsem byl zticha. Policisté mě viděli, zavolali mi sanitku, která mě odvezla do nemocnice v Táboře na psychiatrii. Tam jsem byl týden a poslali mě sanitkou do léčebny v Jihlavě.

Strašně mi pomohla maminka, která byla na té ubytovně, zabalila mi tašku a dala mi ze svých peněz tři tisíce. Peníze jsem měl tenkrát u ní. Jenže když jsem byl na příjmu v Jihlavě, peníze přehlédli a já jsem se bál, že se ztratily. Naštěstí se našly u mě v tašce v dokumentech. Měl jsem peníze na kávu a kuřivo, než mi přišel důchod do Jihlavy.

Měl jsem stejné potíže – pacienti, lékaři a zdravotní sestřičky mi četli myšlenky. Do léčebny přišli sociální pracovníci Fokusu z Tábora a domluvil jsem si chráněné bydlení v bytě 3+1 na sídlišti nad Lužnicí, kde jsem měl svůj pokoj. V bytě se mnou bydleli ještě tři lidé. Bral jsem injekce haloperidolu a ziprasidonu.

Problémy s alkoholem a další hospitalizace

Na bytě od Fokusu jsem měl problémy s alkoholem. Jednou jsem se tak opil, že jsem skončil na jednotce intenzivní péče táborské nemocnice se 7,5 promile alkoholu. Z Fokusu mě vyhodili a já jsem zašel za svojí ambulantní psychiatričkou, která mě poslala do Jihlavy do léčebny, tentokrát bez příznaků schizofrenie, na protialkoholní oddělení.

Tam jsem byl tři a půl měsíce a bylo to strašné. Stále jsem bral léky a injekce na schizofrenii, ale musel jsem dodržovat tvrdou kázeň jako ostatní alkoholici a narkomani. Odtud jsem šel do Brna do Lotosu, do bytu na Štěpánské ulici, kde jsem byl na pokoji se dvěma spolubydlícími, kteří měli také potíže s alkoholem. V té době jsem chodil na setkání Anonymních alkoholiků.

Jenže jednoho krásného dne jsem skončil na záchytce. To mi prominuli, ale pak jsem nadýchal 0,4 promile a přišel jsem o 4000 Kč měsíčního nájmu, který jsem měl zaplacený měsíc dopředu. Vyhodili mě ten samý den, co jsem nadýchal. Jednu noc jsem přespal u sestry, která bydlí v Brně, a pak jsem šel na ubytovnu Olomoucká v Brně. Tam mě ubytovali s jedním důchodcem. Ubytovna byla strašná a spolubydlící také.

Jednou jsem řekl svému psychiatrovi, že bych se chtěl léčit, a on mi dal papír s kontakty na všechny psychiatrické léčebny. Zavolal jsem primářce do Jihlavy a ta mě vzala hned. Z ubytovny na Olomoucké jsem jel do Jihlavy, a ačkoli mi nic nebylo, jakmile jsem dojel do léčebny, schizofrenie znovu propukla. Celá Jihlava včetně pacientů a zdravotnického personálu mi četla myšlenky. Něco strašného.

Nakonec mi primářka sehnala terapeutickou komunitu Sejřek, kde jsem vydržel rok. Celkem jsem byl s léčebnou rok a půl v kuse hospitalizovaný. Ze Sejřku jsem zamířil do Podaných rukou, takže jsem byl opět pod dohledem.

Život v komunitě a návrat do normálu

V Sejřku jsem strávil jeden rok a vyzkoušel si život na vesnici. Staral jsem se o slepice a králíky, když na mě vyšla řada. Měl jsem služby v kuchyni, kde jsem vařil pro celou komunitu. Jezdil za námi psychiatr a předepisoval mi prášky a injekce.

Ze Sejřku jsem šel do Podaných rukou v Brně, kde jsem byl ubytovaný s jedním mladým člověkem na pokoji. Stále jsem ambulantně navštěvoval psychiatra. Jenže jsem se opil a vypukla schizofrenie – celé Podané ruce mi četly myšlenky a lidé z Brna také. Psychiatr mě poslal do nemocnice v Bohunicích na psychiatrické oddělení, odkud mě poslali do léčebny v Jihlavě. Tam mi personál, pacienti i civilisté četli myšlenky. Byl jsem tam tři měsíce a odtud jsem se vrátil zpět do Podaných rukou, už bez schizofrenie.

V Podaných rukách mi zařídili trvalý pobyt a já žádal organizaci Práh o byt. Vyšlo to. Už je to pět let, co jsem neměl žádný záchvat schizofrenie. Léčím se ambulantně a jsem šťastný. V bytě od Práhu jsem naprosto spokojený a podávám si žádosti na městský byt a sociální byt. Hlavně jsem přestal sázet na sport a abstinuji. Teď mám pět let krásný život a děkuji organizaci Práh, že se o mě stará.