Mánie vypadá jako dar – euforie, energie, pocit neporazitelnosti. Jenže čím výš člověk vystoupá, tím tvrdší je pád. Ztráta kontroly, bludy, paranoia… Proč je mánie stejně nebezpečná jako deprese? A jak najít rovnováhu, než nemoc zničí úplně vše?

Mánie je zrádná. Na první pohled působí jako dar – energie, euforie, pocit neporazitelnosti. Po týdnech či měsících trápení, kdy je každý den jen nekonečným bojem s vlastní myslí, se najednou všechno obrátí. Člověk se probudí plný sil, najednou dokáže všechno. Myšlenky běží rychle, slova se ztrácí ve víru dalších nápadů a možností. To, co dřív bylo nemožné, je teď hračka. Vztahy, práce, plány do budoucna – všechno se zdá dokonalé. A když se někdo snaží varovat, že se něco děje, tak to jednoduše nechápou. Jenže pak přijde odvrácená strana.

Mánie není jen o radosti a kreativitě. Je to stav, ve kterém se hranice mezi realitou a fantazií nebezpečně rozplývají. Člověk dělá rozhodnutí, která by za normálních okolností nikdy neudělal. Zamiluje se do člověka, kterého sotva zná, a je si naprosto jistý, že to je ten pravý. Rozhazuje peníze bez rozmyslu, objednává věci, které nepotřebuje, bere si půjčky, které nikdy nemůže splatit. Ztrácí zábrany, v práci působí jako hvězda, ale zároveň si nevědomky kope hrob. Přehání, slibuje nesplnitelné, pouští se do riskantních projektů, které se musí nutně zhroutit. Lidé kolem se vzdalují, protože už neví, jak s ním komunikovat.

V případě schizoafektivní poruchy je to ale bohužel umocněno o prvky schizofrenie a pak se tedy přidávají i bludy. Zpočátku jen neškodné – pocit, že všechno zapadá do vyššího smyslu, že svět mu najednou dává jasné znamení. Každý nápis na ulici je skrytý vzkaz, každé gesto druhých potvrzení jeho výjimečnosti. Postupně ale myšlenky ztrácejí kontakt s realitou. Najednou se člověk necítí jen energický, ale vyvolený. Přesvědčený, že má v rukou moc, která mu nepatří. A tak riskuje, nevidí nebezpečí, protože věří, že se mu nemůže nic stát. V tomto stavu se lidé dostávají do situací, ze kterých se už nejde snadno vrátit – dělají šokující rozhodnutí, často zcela nezvratná.

A pak to přijde. Pád. Čím vyšší vzlet, tím tvrdší dopad. Tělo je vyčerpané, mysl vyhořelá, a všechny chyby, které byly do té doby v mlze grandiózních myšlenek, se náhle vynoří v brutální jasnosti. Telefon plný zpráv, které si člověk sotva pamatuje, bankovní účet, který zeje prázdnotou. Lidé, kterým ublížil, partneři, kterým dal naději a pak je nechal spadnout do prázdna. V tomto momentě přichází deprese – ne jako jiný stav, ale jako důsledek vlastního zničení.

A právě tehdy, když člověk padne dolů, se bludy obracejí proti němu. Paranoia ho začne ovládat. Každý pohled na ulici znamená odsouzení, každé šeptání za rohem je o něm. Lidé se proti němu spikli, všichni vidí jeho selhání, čtou mu myšlenky, chtějí mu ublížit. Najednou svět není plný příležitostí, ale nebezpečí. Tam, kde v mánii cítil neporazitelnost, teď vidí jen smrtící pasti. Každý známý se stává nepřítelem, každé rozhodnutí je obestřené pochybnostmi. A především se objevuje ten nejhorší pocit – že už není cesty ven.

Mánie je stejná jako deprese v tom nejdůležitějším: obě ničí život. Zatímco deprese drtí člověka do bezmoci, mánie ho katapultuje do výšek, odkud nevyhnutelně padá. Lidé si často myslí, že mánie je „lepší“ než deprese, protože aspoň něco přináší – produktivitu, energii, euforii. Ale není to pravda. Je to past. Obojí je extrém, který se vymyká kontrole. A obojí může být smrtící.

Léčba není o tom „zbavit se depresí“ nebo „potlačit mánii“. Je o tom najít balanc, který dovolí žít bez toho, aby člověk neustále osciloval mezi dvěma extrémy, které mu ničí život. Dokud tahle rovnováha neexistuje, nemoc si vybírá svou daň – na vztazích, práci, financích i zdraví.

Mánie i deprese vás dokážou připravit o všechno. Jedna vám podkope nohy tím, že vás přesvědčí, že už nikdy nic nemá smysl. Druhá vás vystřelí do výšin, kde si myslíte, že jste neporazitelní – jen aby vás následně shodila do nejhlubší propasti. Obě jsou destruktivní, obě vás oddalují od reality, obě vás nakonec zničí.

A proto není důležité jen přežít jednotlivé epizody, ale naučit se, jak se jich vyvarovat. Jak rozpoznat první signály. Jak pochopit, že varovné příznaky nejsou jen drobnou změnou nálady, ale nebezpečným signálem. Jak přijmout, že nemoc není něco, co se dá ignorovat, ale něco, s čím se musí pracovat každý den.

Lidé si často myslí, že život s duševní nemocí znamená jen boj. Ale nemusí to tak být. Rovnováha je možná. Jen to znamená jedno – nepřestat bojovat ve chvíli, kdy se cítíte dobře. Protože právě v tu chvíli přichází největší past.