Řekli vám někdy, že jste nebezpeční, jen proto, že máte duševní onemocnění? Mýtus o „šílencích, kteří vraždí“, je hluboce zakořeněný, i když realita je jiná. Proč se nás společnost bojí víc, než by měla? A jak se bránit stigmatizaci, která nás odsuzuje předem?

Představte si, že se vás lidé začnou bát. Ne proto, že byste jim někdy ublížili. Ne proto, že byste udělali něco špatného. Ale proto, že máte diagnózu. Najednou vás vnímají jinak. S odstupem, podezřívavě, někdy až s nefalšovaným strachem v očích.

Pokud máte duševní onemocnění, možná už jste se s tímto stigmatem setkali. Někdo se k vám začne chovat jinak, když se dozví, že berete léky na psychiku. Možná si myslí, že jste nevyzpytatelní. Možná si myslí, že jste nebezpeční. Protože blázni přece vraždí, ne?

Takhle to vnímá veřejnost. A nemůže za to jen neznalost – obrovský vliv na tento obraz mají média. Ve filmech jsou „šílenci“ často brutální psychopati. V thrillerech vraždí, v hororech jsou děsivou hrozbou. A pak stačí, aby se někde stal zločin, a najednou je otázka duševního zdraví na stole jako vysvětlení. „Musel to být psychicky narušený jedinec,“ píší titulky. Jenže realita je jiná.

Pravda je taková, že lidé s duševním onemocněním páchají násilné činy mnohem méně často, než si většina společnosti myslí. Statistiky jasně ukazují, že pravděpodobnost, že se stanou obětí násilí, je mnohonásobně vyšší než pravděpodobnost, že ho sami spáchají. Většina z nich se potýká se strachem, úzkostí, vnitřními démony. Nepředstavují hrozbu pro okolí – spíš sami pro sebe.

Jenže společnost to vidí jinak. Když máte schizoafektivní poruchu, bipolární poruchu nebo schizofrenii, lidé vás začnou pozorovat jinak. „A co když jednou nezvládneš své emoce? Co když se přestaneš ovládat?“ Jak na takovou otázku odpovědět? Že i úplně zdravý člověk se může přestat ovládat? Že většinu násilných trestných činů nespáchají lidé s diagnózou, ale ti, kteří nikdy žádnou léčbu nevyhledali?

Já sám jsem se s tímto stigmatem setkal. Neřekl jsem o své diagnóze každému, protože vím, jaké reakce to může vyvolat. Když už jsem se někomu svěřil, viděl jsem na něm, že neví, jak reagovat. Jako by si v hlavě projížděl seznam varovných signálů. „Nemá divný pohled? Nezačne být agresivní? Co když se něco zvrtne?“ Přitom celý můj život je spíš boj sám se sebou než s okolím. Mánie mi dávala pocit neporazitelnosti, ale nikdy jsem nebyl nebezpečný. Deprese mě srazila na kolena, ale neznamenalo to, že bych chtěl někomu ublížit. Největší hrozba byl vždy můj vlastní mozek, ne mé ruce.

Společnost ale potřebuje viníka. Potřebuje jasná vysvětlení, protože přijmout myšlenku, že zlo nepochází jen od „šílenců“, ale i od lidí, kteří nikdy neměli psychiatrickou diagnózu, je příliš nepříjemné. A tak se dál šíří mýtus o nebezpečných bláznech.

Ale co kdybychom to otočili? Co kdyby místo strachu přišla snaha porozumět? Co kdybychom se přestali bát toho, čemu nerozumíme, a začali se ptát? Protože ten největší paradox je v tom, že čím víc je člověk stigmatizován, tím víc se stahuje do sebe. A to je ten skutečný problém.

Takže až příště uslyšíte někoho říkat, že „blázni jsou nebezpeční“, zkuste se zamyslet, co ho k tomu vedlo. A pokud jste sami někdy zažili podobné předsudky – jak jste na ně reagovali? Dokázali jste se obhájit, nebo jste se raději stáhli?

Protože stigma nemizí samo. Mizí tehdy, když ho začneme bourat.