Dětství, které mělo být bezpečným útočištěm, se změnilo v boj o přežití. Vzpomínky, které nikdy nezmizí, a jizvy, které nejsou jen na těle. Tento příběh není jen o bolesti, ale i o cestě k uzdravení, síle přežít a najít svou vlastní hodnotu navzdory minulosti.

Narodilo jsem se v Chebu, ale vyrůstalo v dětském domově v Brně, a tak se cítím být Moravákem. Místo narození není podstatné. To, kde člověk vyrůstá, kde se formuje jeho duše, kde nachází první vzpomínky – to je jeho skutečný domov.

Náš dětský domov měl čtyři patra. Nejmladší kluci bydleli v přízemí, nad námi dívky, pak starší chlapci a úplně nahoře nejstarší dívky. Naše patro mělo svého vychovatele. Jméno si už nepamatuji a na terapii i při hypnóze jsem odmítlo si na něj vzpomenout. Snad z vlastního pudu sebezáchovy. To, co nám dělal, v sobě neslo všechno – sadismus, ponížení a sexuální násilí. Škrtil nás, topil ve vodě, vybíral si okamžiky, kdy měl noční služby, aby ho nikdo neviděl. Bylo mi kolem čtyř nebo pěti let, když se mi do paměti začaly vrývat první vzpomínky na to, co nám prováděl. Prý jsme s ním byli i dřív.

Nevím přesně, kdy to skončilo. Možná ve dvanácti, možná ve třinácti, kdy už jsme se začali bránit. Možná jsme pro něj přestali být zajímaví. Ale to, co udělal, nezmizelo. Někteří kluci to nezvládli. Odešli sami do jiného času a jiného místa. Ti, co zůstali, nesou šrámy nejen na duši, ale i na těle. Já sám mám několikrát zlomené prsty, jizvy po kousancích, stopy po jeho krutosti.

Když bylo kolem roku 1990, starší chlapci ho napadli. Ale nic se nevyřešilo. Strana chránila své lidi. Vedení domova nám tvrdilo, že si ubližujeme sami, že on by toho nebyl schopen. A tak dál pracoval. Po revoluci se to konečně začalo řešit, ale to už bylo pozdě. Nakonec zemřel sám ve svém bytě v roce 1992. Možná spravedlnost, možná jen osud.

Terapie s paní Dankou

Bylo mi 22, když jsem poprvé vstoupilo do terapeutické ordinace a hledalo někoho, kdo mi pomůže. Tehdy jsem nevědělo, kdo bude ten pravý, a tak jsem prošlo několika kolečky, než jsem našlo paní Danku. Ukázala mi, že svět nemusí být jen temné místo plné bolesti. Naučila mě sebeúctě, tomu, že mám právo věřit si. Nevzdala to se mnou. Díky ní žiju.

Byly to těžké roky. Některé věci jsme spolu probírali do nejmenších detailů. Vzpomínky na dětský domov, na toho muže, na všechno, co se tehdy dělo. Bylo to bolestivé, ale bylo to nutné. Bez toho bych dnes nebylo tam, kde jsem. Dnes už se nepoškozuji. Pořád jsme v kontaktu. Našla jsem v ní něco, co jsem vždy hledalo – opravdový pocit bezpečí.

Lukášek

Lukáška jsem poznalo v organizaci, která pomáhá lidem s duševním onemocněním. Byl o něco mladší než já. Vztah mezi námi fungoval skvěle, protože naše asexualita byla tehdy téměř na 90 %. Spolu jsme si vytvořili vlastní bezpečný svět.

Byli jsme si blízcí. A pak přišel jeho otec. Měl soudní zákaz přiblížení, ale to mu nezabránilo v tom, aby Lukášovi osm měsíců posílal zprávy plné psychického teroru. „Pamatuješ, jak jsme si to spolu… když jsi byl ještě malá holčička?“ Psalo mu to monstrum, které mělo být jeho otcem.

Lukášek procházel tranzicí. A procházel peklem. Stejným, jakým jsem prošlo já. Ale jeho to zlomilo. Jeho duše odešla. A já jsem odešlo do Havířova, hledat útočiště, kde bych se mohlo alespoň nadechnout. Jeho otec byl zatčen. V soudní síni měl tu drzost říct: „Však se zabil sám. Blázen.“ Nikdy nezapomenu, jak jsme tam s jeho maminkou stáli. Oba jsme věděli, že kdyby to bylo možné, tak bychom toho člověka na místě uškrtili.

Lukášku, líbám tě do nebe.

Adoptivní rodina

Našlo jsem svou adoptivní rodinu. Lidi, kteří mě přijali takové, jaké jsem. Jsme si navzájem oporou. Ale ne všechno bylo dobré. Některé vztahy jsem muselo opustit, protože jsem si až pozdě uvědomilo, že mě někdo využíval. Bylo to těžké, ale nutné.

Moje adoptivní děti mi dávají sílu. Jsou mojí radostí, mým světlem. Nejsme dokonalí, hádáme se, nerozumíme si, ale jsme spolu. Vše si umíme již říci. A to je to nejdůležitější.

Praha

Praha se pro mě stala novým domovem. V ní jsem našlo nové přátele, novou komunitu. Přátele, kteří mi pomohli, kteří mě přijali. Adoptivní dcerku, která mi ukázala svět kulturních akcí, provedla mě novými místy a naučila mě, že si můžu věřit. Pořád se učím.

Terapie po letech

Po osmi letech jsem se vrátilo na terapii. Tentokrát do organizace, která se zabývá sexuálním násilím. K ženám si cestu najdu, ale k mužům nad 40? To už tak snadné není. Není těžké uhodnout proč.

Moje terapeutka mě učí nové způsoby, jak zvládat flashbacky, úzkosti, jak se bránit vnitřním démonům. Terapie není snadná, ale funguje. Protože díky ní stále existuju. A kdybych mohlo jediné sdělení poslat dál, bylo by to: Nebojte se terapie. Je to trnitá cesta, ale stojí za to.

Vztahy po Lukáškovi

Zkoušelo jsem navázat nové vztahy. Několikrát. Ale pravda je, že být samotné mi vyhovuje. Pro svou nejbližší rodinu a přátele chci pravý opak – chci, aby našli někoho, kdo je bude milovat. Ale já? Mužům nad 40 se vyhýbám. Nezvládám je. A s mladšími je to někdy zvláštní. Jak řekla moje adoptivní sestra: „Vyrůstalo jsi úplně jinak, máš jiný způsob myšlení. Ale to neznamená, že tě nemáme rádi.“

Není to se mnou jednoduché.

Ale já tu pořád jsem.

A pokud jste dočetli až sem, děkuji.