Bojovat s duševní nemocí znamená čelit nejen výkyvům nálad, ale i vlastnímu kritickému hlasu, který říká, že nejsem dost dobrý. Učím se ho umlčet a být sám sobě spojencem, ne nepřítelem.

Život s duševní nemocí není jen boj s vlastními myšlenkami, emocemi a výkyvy nálad. Často je to boj s něčím mnohem záludnějším – s vlastním přesvědčením, že nejsem dost dobrý. Že všechno, co dělám, je špatně. Že nejsem hoden úspěchu, vztahů, štěstí. A tohle přesvědčení se stává mým největším nepřítelem.

Celý život mě provázela pochybnost. Pochybnost o sobě, o svých schopnostech, o tom, jestli mám právo být součástí světa. Naučil jsem se na sobě vidět především nedostatky. Každý neúspěch byl důkazem, že nejsem dost dobrý. Každá chyba znamenala, že bych se měl raději stáhnout a nic už se nepokoušet. I když se mi něco povedlo, v hlavě mi okamžitě zazněl hlas: „Měl jsi to zvládnout líp. Není to dost.“

Nikdo mě nemusel shazovat – dělal jsem to za ostatní. Každé slovo kritiky jsem si přebral desetkrát a zvětšil ho do obrovských rozměrů. Každou pochvalu jsem naopak přijal s podezřením – říkají mi to jen proto, aby mě utěšili? Opravdu si to myslí, nebo mě litují?

Můj největší nepřítel se skrýval uvnitř mě samotného. A nejhorší na tom bylo, že jsem si to dlouho neuvědomoval. Myslel jsem si, že je normální být k sobě tak krutý. Že se musím neustále kritizovat, protože jinak bych se nikdy nezlepšil. Že si nezasloužím být na sebe hrdý, protože je pořád co napravovat.

Když přišla deprese, tenhle hlas zesílil do ohlušujícího řevu. Připomínal mi všechny mé chyby, všechny mé slabosti, všechny chvíle, kdy jsem selhal. Neměl jsem žádnou obranu – věřil jsem mu. A když se objevila hypomanie, na chvíli ho přehlušila. Najednou jsem si připadal silný, schopný, nedotknutelný. Ale po pádu do temnoty se vrátil ještě silnější než předtím.

Dlouho mi trvalo pochopit, že nemusím být svým vlastním nepřítelem. Že kritika, kterou na sebe vrhám, není spravedlivá. Že to, jak se k sobě chovám, by mi nikdo jiný nikdy neřekl. A pokud bych slyšel někoho jiného mluvit o sobě tak, jak já mluvím o sobě, okamžitě bych se ho snažil podpořit. Proč jsem si tedy tu stejnou podporu nezasloužil i já sám?

Učím se to. Každý den. Učím se přijímat, že nejsem dokonalý, a že to je v pořádku. Učím se nebrat každou chybu jako důkaz mé neschopnosti. Učím se nebýt k sobě tak krutý. Není to jednoduché. Ale začínám si uvědomovat, že si zasloužím být sám sobě spojencem, ne nepřítelem. A možná, jednou, ten vnitřní hlas, který mě shazuje, úplně ztichne. Nebo alespoň zeslábne natolik, že ho už nebudu muset poslouchat.