Jmenuji se Jitka, je mi 46 let a mám dva syny. Už od dětství bylo jasné, že se mnou není něco v pořádku. Moje máma byla velmi vnímavá a spolu s učitelkami ve školce si brzy všimla, že mám své nálady. Ráda jsem si hrála s dětmi, ale čas od času jsem se úplně uzavřela do sebe. V těchto chvílích nebylo možné se mnou pohnout. Psycholožka tehdy konstatovala lehkou mozkovou dysfunkci (LMD), která měla být způsobena komplikacemi při porodu.

Ve škole jsem se chovala vzorně. Neměla jsem problémy s chováním ani se známkami, patřila jsem mezi premianty. Moje úspěchy však vadily některým méně bystrým spolužákům, kteří mi to dávali najevo. Postupem času jsem sice fungovala dobře, ale stále jsem bojovala s velkými problémy ve vztazích a s adaptací na cokoliv nového. Puberta přinesla další výzvy – trpěla jsem poruchami příjmu potravy, ale rodiče, oba velmi pracovně vytížení, neměli dostatek času ani chuti moje stavy řešit. Na jejich popud jsem začala navštěvovat psychiatry a brát různé léky na deprese a úzkosti.

Zlom přišel po narození mého prvního dítěte. Tuto novou situaci jsem absolutně nezvládla. K tomu se přidaly problémy v manželství. Vztah s manželem byl toxický, plný manipulace, ponižování a nerespektování. Bylo to kruté zacházení, které mě sráželo ještě hlouběji. Moje úzkosti a deprese se prohlubovaly a já si s nimi snažila poradit po svém. Rozvinula se u mě naplno sociální fobie a obsedantně-kompulzivní porucha (OCD). Absolvovala jsem mnoho terapií i návštěv u psychiatra, ale dlouho nic nezabíralo.

Po téměř deseti letech vyčerpávající rodičovské dovolené přišla první skutečná úleva až s nástupem do práce. Byla to pro mě obrovská výzva – psychické problémy, práce s lidmi a navíc v pomáhající profesi. Přesto mi to dalo nový směr. Začala jsem zjišťovat, co mi opravdu pomáhá.

Nejvíc mi pomáhají empatičtí lidé, kteří mi rozumějí a se kterými můžu otevřeně mluvit o všem, co mám v hlavě, aniž by mě odsuzovali. Už se nestydím. Pomáhá mi pocit užitečnosti, když vidím smysl svého života. Uvědomila jsem si, jak důležité je najít si čas sama na sebe, zajít si třeba ke kadeřníkovi, přečíst knihu, nebo si prostě odpočinout.

Pomáhá mi být v kontaktu s lidmi, které mám ráda. A když nepomáhá nic, musím se jednoduše vyplakat, vykřičet, nebo se z plných plic zasmát. Není to jednoduché. Je to celoživotní úmorný boj, ale nevzdávám se.