Stres je neviditelný nepřítel, který mě dokáže ochromit i při zdánlivě malých výzvách. Dříve jsem si myslel, že zvládnu všechno, ale dnes vím, že žít s diagnózou znamená také přiznat si své limity a naučit se je respektovat.

Dříve byl stres motorem, který mě poháněl. Věděl jsem, jak se vypořádat s náročnými situacemi, a necouvl jsem před žádnou výzvou. Bylo jedno, jestli jsem měl vést důležitou poradu nebo dokončit náročný projekt, všechno šlo s nějakým úsilím zvládnout. Jenže s propuknutím mé nemoci se něco změnilo. Zvládání stresu přestalo být otázkou pevné vůle a stalo se doslova bojovým polem mé mysli.

Stres mě dnes dokáže zlomit i v okamžicích, které by mě dříve nechaly chladným. Někdy stačí, aby se nahromadilo pár drobných úkolů, a já cítím, jak se mi svírá žaludek. Paralyzuje mě to natolik, že nedokážu udělat ani ten první krok. Ve chvíli, kdy se vše začne sypat, ztrácím kontrolu, propadám panice a nejraději bych před vším utekl. A někdy skutečně utíkám.

Vzpomínám si na období, kdy jsem na své pracovní pozici zažíval neustálý tlak. Den za dnem jsem odkládal důležité rozhodnutí, až mě strach a pocit selhání úplně ochromily. Jednoho dne jsem z kanceláře doslova prchal, protože jsem nezvládal nést zodpovědnost. Ten den mi změnil život. Uvědomil jsem si, že musím něco změnit, pokud nechci, aby mě stres úplně pohltil.

Stres dnes nezanechává jen psychickou, ale i fyzickou stopu. Po každé stresující situaci se cítím vyčerpaný, jako bych právě uběhl maraton. Každá náročná chvíle mi bere několik dalších dní na zotavení, během kterých se znovu sbírám. Únava proniká do každého aspektu mého života – někdy mám pocit, že mě vysává samotná existence.

Ale dnes už vím, že první krok k uzdravení byl přiznat si pravdu. Přiznat si, že už nejsem ten, kdo zvládne všechno. A že je to v pořádku. Učím se hledat hranice, rozpoznávat, co je pro mě příliš. Učím se říkat „ne“ a delegovat. Připomínám si, že mé zdraví je důležitější než jakákoliv pracovní výzva.