Deprese lhala, když tvrdila, že můj život skončil. Mánie mi zase slibovala svět. Dvě tváře jedné nemoci, mezi nimiž se učím balancovat a nalézat klid ve stabilitě a přijetí.

Během poslední depresivní epizody jsem si prošel něčím, co se slovy těžko popisuje. Bylo to víc než jen pád do temnoty. Bylo to jako být uzamčen ve vlastním vězení, jehož klíče jsem si sám odhodil. Psychotické bludy, které mě v těch dnech obklopily, mě zcela pohltily a ovládly mé myšlení.

První dny byly naprosto šílené. Dokázal jsem jen ležet v posteli, nehybný a ztracený ve své vlastní hlavě. Představoval jsem si tragické scénáře, které se přede mnou odvíjely s neuvěřitelnou intenzitou. Věřil jsem, že můj dosavadní život právě skončil. Nebylo pro mě úniku. Byl jsem přesvědčen, že jsem dospěl ke konci cesty, a všechno, co jsem vybudoval, musím opustit.

V těchto chvílích jsem bezmezně věřil tomu, že budu muset prodat svůj byt, své auto, všechno, co mě nějakým způsobem spojovalo s normálním životem. Tato „realita“ byla tak skutečná, že mě ovládla. Myšlenka na přežití byla ústředním bodem mého světa. Viděl jsem se jako člověk, který už nikdy nebude schopen vrátit se do jakékoliv práce. Cítil jsem absolutní vyčerpání, nejen fyzické, ale i psychické, a vnímal jsem svůj stav jako nekonečný kruh, kdy mě období, kdy jsem nahoře, vždy nakonec srazí k zemi.

Ale teď už vím, že to byly právě ty bludy, které mi lhaly. Lhaly, když mi říkaly, že můj život skončil. Lhaly, když tvrdily, že už nikdy nebudu schopen se vrátit do práce. Lhaly, když šeptaly, že nemám žádnou hodnotu. A lhaly, když mě přesvědčovaly, že nemám žádnou budoucnost.

Oproti temné izolaci deprese přichází mánií světlo – avšak světlo oslepující, nerealistické a nezkrotné. Když se dostavily psychotické bludy během manické epizody, bylo to úplně jiné než během deprese. Tentokrát jsem nebyl ztracený a bezmocný, ale neporazitelný. Měl jsem pocit, že všechno je možné, že dokážu cokoliv, na co jen pomyslím.

Věřil jsem, že jsem výjimečný, že mám odpovědi na všechny otázky světa. Mé myšlenky byly tak rychlé, že jsem je sotva dokázal sledovat. Byl jsem přesvědčen, že moje tempo je nejen udržitelné, ale že mě povznese výš, než si kdokoliv dokáže představit. V té době mi připadalo, že všichni ostatní jsou pomalí, neschopní a naprosto nedůležití. Každý, kdo mě chtěl zastavit, byl idiot, který mi nerozumí a jen mě zdržuje.

Vedle tohoto pocitu neporazitelnosti však přišla i nezodpovědnost. Bez přemýšlení jsem utrácel velké částky za věci, které jsem vůbec nepotřeboval. Zdálo se mi, že peníze pro mě nepředstavují žádný problém. Věřil jsem, že si mohu dovolit cokoliv, protože jsem přece neomezený. Až později, po odeznění epizody, jsem si uvědomil, jak nereálné a nezodpovědné mé chování bylo.

Dnes, v období remise, se dívám zpátky na obě strany těchto extrémů – na depresi i na mánii – a uvědomuji si, jak zkreslená byla má realita. Jak moc mě psychotické bludy dokázaly ovládnout. V depresích jsem byl přesvědčen, že je konec, a v mánii jsem věřil, že jsem na vrcholu světa. A přitom ani jedno z toho nebyla pravda.

Tyto epizody mě naučily, jak důležité je hledat rovnováhu, jak nezbytné je rozpoznat varovné signály a pracovat na tom, abych si udržel stabilitu. A také mě naučily, že žádná epizoda, ať už depresivní nebo manická, není navždy. Deprese lže, když tvrdí, že nikdy neodejde. A mánie lže, když tvrdí, že jsem neporazitelný.

Život s bipolární poruchou je cestou mezi těmito dvěma extrémy. A právě v remisi se nachází ten klid, ta stabilita, kde se učím rozumět sobě a svým emocím. Už vím, že bludy, ať už depresivní nebo manické, nejsou pravdou. Jsou jen zkreslením, které mohu překonat. A to je lekce, kterou si beru s sebou každý den.