Vždycky jsem byl ten, kdo rozesmával ostatní. Už od dětství jsem se snažil být tím, kdo dokáže zlepšit náladu, kdo dokáže odlehčit atmosféru a vnést do místnosti úsměv. Být veselý a vtipný se pro mě stalo způsobem, jak se zapadnout a získat pozornost. Bylo to něco, co mě naplňovalo – na chvíli.

Ale jak jsem vyrůstal, uvědomoval jsem si, že to, co cítím uvnitř, je úplně jiné. Zatímco navenek jsem se smál, uvnitř jsem se cítil ztracený a osamělý. Když jsem byl s ostatními, zdálo se, že všechno dává smysl, ale jakmile jsem se ocitl sám, přepadla mě prázdnota. Bylo to, jako by všechny ty úsměvy, které jsem rozdával, neměly žádný odraz v mém vlastním srdci.

V dospělosti jsem se stal mistrem v tom, jak skrývat své pocity. Smutný klaun je totiž mistr masky – masky, která říká, že je všechno v pořádku, že se nic neděje. Mnoho lidí, kteří mě znali, si myslelo, že jsem vždycky v dobré náladě, že mě nic netrápí. A já jsem se snažil udržet tuto iluzi, protože jsem měl pocit, že kdyby někdo skutečně viděl, co se skrývá za tím úsměvem, možná by to nikdo nechtěl vidět.

Smích se pro mě stal způsobem, jak se chránit. Když jsem byl vtipný, lidé se smáli a já měl pocit, že mám hodnotu. Ale cena za tento pocit byla vysoká. V těch chvílích, kdy jsem se snažil být nejvtipnější osobou v místnosti, jsem často cítil, jak uvnitř mě něco pomalu umírá. Cítil jsem se jako herec na pódiu, který hraje roli, kterou už dávno přestal chápat, ale nemůže ji opustit, protože by ztratil publikum. A tak jsem dál hrál, i když mě to stálo stále víc.

Všechny tyto roky se smíchem mě ale naučily jednu věc – smutek nezmizí, když ho ignorujeme. Skrývat své skutečné já za maskou smíchu znamená popírat vlastní pocity, vlastní bolesti. Čím více jsem se snažil být veselý a nezatěžovat ostatní svým smutkem, tím více jsem se vzdálil od toho, kdo jsem. A ta vzdálenost byla vyčerpávající.

Když jsem procházel obdobím deprese, bylo zvláštní, jak těžké bylo odložit tu masku. I v nejtemnějších chvílích jsem se snažil chovat, jako by všechno bylo v pořádku, jako by můj úsměv mohl překonat všechny ty stíny, které mě obklopovaly. Ale věděl jsem, že někde uvnitř mě ten smutný klaun trpí. Trpí tím, že nemůže ukázat svůj skutečný obličej, že nemůže říct „dnes se necítím dobře“ bez strachu, že ostatní ztratí zájem.

Ale právě když jsem se rozhodl poprvé odložit masku, když jsem se odvážil přiznat, že nejsem vždycky v pohodě, začal jsem znovu nacházet kousek po kousku sám sebe. Naučil jsem se, že lidé, kteří mě mají skutečně rádi, mě přijmou i s mým smutkem, že nemusím být neustále veselý, abych měl hodnotu. A že není slabost přiznat si, že se necítím dobře.

Smutný klaun, kterým jsem byl, se naučil, že autenticita není slabost, ale odvaha. Odvaha být sám sebou, i když to znamená, že někdy budu zranitelný. A i když stále někdy cítím nutkání schovat své pravé pocity za úsměv, vím, že smích nemusí být jedinou odpovědí. Že někdy je v pořádku prostě mlčet a nechat ostatní vidět, kdo opravdu jsem.

Možná, že ta touha rozdávat radost nikdy nezmizí. Ale už to nemusí být způsob, jak utéct před svými pocity. Může to být jen část mého já, stejně jako smutek, který si nesu. A možná právě v té rovnováze mezi úsměvem a slzami najdu skutečný klid. Protože když jsem schopen být skutečně sám sebou, ať už v radosti nebo smutku, přestávám být vězněm své vlastní masky.