Léky mi pomáhají udržet stabilitu v moři duševních výkyvů. Místo hledání síly v chaosu volím rovnováhu, protože bez léků riskuji, že se ztratím ve vlastních emocích a nekontrolovatelných stavech.

Většina z nás má představu o tom, jak bychom chtěli svůj život vést, co je pro nás přirozené, a jak bychom měli zvládat obtíže. V mém případě je jedním z nejtěžších rozhodnutí otázka, zda léky zahrnout do své cesty k duševnímu zdraví, nebo se vydat jiným směrem. Na první pohled to může vypadat jednoduše – buď brát léky a udržet rovnováhu, nebo se spoléhat na vlastní vnitřní sílu. Ale realita je složitější. Občas se mi zdá, že když odmítám léky, hledám svou sílu v chaosu. Ale bez nich riskuji, že se ztratím v hlubinách svého vlastního nitra, kde hranice mezi mnou a mými démony mizí.

Léky jsou pro mě jakýmsi stabilizačním pilířem v moři neustálých výkyvů. Zvládání duševních výkyvů, ať už jde o hlubokou depresi nebo energické období hypománie, je bez léků mnohem náročnější a riskantnější. Rozhodnutí brát léky nevzniklo z pocitu slabosti nebo selhání, ale naopak z poznání, že stabilita a kontrola jsou pro mě klíčové, abych mohl žít plně a využít svůj potenciál.

Jedním z nebezpečí, která mě přesvědčila, že cesta bez léků není pro mě, je hypománie. Zpočátku se tento stav může zdát neškodný, dokonce přitažlivý. Cítím se plný energie, plný nápadů, jako bych mohl zvládnout cokoli. Ale pak přichází zlom – neovladatelná podrážděnost, impulzivní chování a ztráta kontroly nad tím, co dělám a říkám. Hypománie je jako jízda na horské dráze bez bezpečnostních pásů, a bez léků riskuji, že mě vyhodí z trati a zanechá mě rozbitého.

Ale ještě nebezpečnější než hypománie byla moje poslední deprese, která mě málem odvedla z tohoto světa. Byl to propad do temnoty, kde se sebevražedné myšlenky staly každodenní realitou. Nedokázal jsem vidět žádné světlo na konci tunelu, a i když jsem měl podporu svého okolí, neviděl jsem žádné východisko. Léky mi pomohly z toho dna vystoupit. Bez nich bych možná už tento článek nikdy nepsal. Byly chvíle, kdy jsem přemýšlel o odchodu z tohoto světa a jak ho uskutečnit. Kdybych neměl léky, které mi postupně začaly stabilizovat mysl a přinášet úlevu, nevím, jestli bych dnes byl tady.

Léky mi navíc pomáhají zpomalit čas. Když jsem bez léků, vše kolem mě plyne příliš rychle, jako bych byl v neustálém chaosu. Život mi přijde zrychlený, jako bych se snažil držet krok s něčím, co mě neustále předbíhá. Ale s léky dokážu věci vnímat jinak. Čas najednou plyne plynuleji, klidněji. Díky tomu nejsem tolik zahlcený všemi podněty kolem sebe a mohu se více soustředit na přítomnost, aniž bych měl pocit, že mi život utíká mezi prsty. Léky mi dávají prostor k tomu, abych žil pomaleji, a tím si dokázal lépe užít každý okamžik.

Lidé často vidí léky jako něco, co potlačuje naši přirozenost, co nám bere naši skutečnou podstatu. Já to ale vnímám jinak. Léky mě nepřipravují o to, kým jsem – naopak mi umožňují být více sám sebou, protože mi dávají prostor pro rozhodování a směr, který bez nich často ztrácím. S léky mám možnost vidět své emoce a myšlenky s větším odstupem, nenechat se jimi úplně pohltit. Pomáhají mi rozpoznat, kdy se ztrácím v chaosu, a kdy můžu v klidu zůstat na hladině.

Samozřejmě, jako u všeho, i léky mají své nevýhody. Nejsou zázračným řešením a neodstraní všechny problémy, se kterými se potýkám. Někdy mám pocit, že mi ubírají na intenzitě života, jako by vyrovnaly všechno do jedné úrovně. Ale když se podívám na alternativu – kdy se bez léků ocitám ve víru nálad, které mě pohlcují a odvádějí mě od mých skutečných cílů – vím, že toto je cesta, která mi umožňuje žít kvalitněji.

Existuje také myšlenka, že abychom byli „silní“, měli bychom čelit svým problémům bez pomoci léků. Že jen tehdy, když zvládneme naše démony sami, jsme opravdu silní. Ale toto myšlení mě často vedlo k tomu, že jsem se snažil hledat sílu tam, kde nebyla. Bez léků jsem riskoval, že se ztratím v hlubinách svého vlastního nitra, kde jsem nedokázal rozlišit mezi sebou a svými démony. Léky mi nepomáhají démony porazit, ale dávají mi prostor, abych se jim postavil s jasnější hlavou.

Rozhodnutí, zda brát léky, je nakonec velmi osobní. Každý má svou vlastní cestu, své vlastní zkušenosti a potřeby. Pro mě to není otázka „buď, anebo“, ale vědomá volba udržovat stabilitu a najít rovnováhu mezi tím, co jsem, a tím, co chci být. Léky mi umožňují tuto rovnováhu dosáhnout.

Když se podívám zpět na svou cestu, nevidím léky jako slabost, ale jako nástroj, který mi pomáhá žít plně a s větším pochopením sebe sama. Nejsou zárukou dokonalého života bez problémů, ale jsou pro mě oporou, která mi umožňuje procházet životními výzvami s větší odolností a klidem.