Začínající deprese. Cítím, že něco není v pořádku. Malý, ale neustávající stres, který mě neustále provází. Mám pocit lehkého mravenčení po těle a často mám pocit, jakoby se mi podlamovaly kolena. Připadám si, jako bych žil v nějaké bublině – ve světě, který není skutečný. Realita mi začíná připadat vzdálená, jako kdyby byla na ostrově, kam nedokážu dosáhnout. K tomu se přidávají ranní nevolnosti, někdy mi bývá až na zvracení. Ozývají se i staré fyzické potíže. Všechno to přichází pomalu, postupně, a já netuším, kdy to udeří naplno.

Večery se natahují, jsou temnější. Už nevidím barvy jako v létě, všechno najednou působí ponurým a bezútěšným dojmem. Cítím zvláštní tlak v hlavě, někdy i lehkou bolest. Únava se hromadí a motivace k čemukoliv postupně mizí. Vnímám, že se něco blíží, ale protože nevím, kdy to vypukne, jen mě to stresuje ještě víc. Člověk má možnost zvýšit dávku antidepresiv, ale pořád váhá, protože neví, kdy je ten správný okamžik. Nechci to udělat unáhleně, protože bych mohl dosáhnout opačného efektu – že by mě to dostalo do hypománie. Při každé remisi se člověk modlí, aby se to už neopakovalo, a když to přijde znovu, je vždycky stejně překvapený.

Léky by mi měly pomoct to zvládnout a zmírnit příznaky, ale nikdy nevíte, co přesně vás čeká. Možná to, co právě prožívám, je už vrchol a horší to nebude. Ale kdo to ví? I když se s depresí potýkám dlouhá léta, pořád jsem se nenaučil, jak s tím pracovat. Když to přichází, začínám se izolovat. Přestávám chodit do práce a raději pracuji z domova. Je to ale správné řešení? Neměl bych se spíše snažit socializovat a odvést své myšlenky někam jinam?

Poslední dva týdny byly plné různých událostí a v hlavě mám zmatek. Možná je to tím, možná jde jen o klasickou podzimní depresi. Nevím, ale začínám být unavený z toho, že stále nad vším přemýšlím. V těchto stavech se často ptám sám sebe, jestli žiju tak, jak jsem si přál, jestli jsem dosáhl toho, co jsem chtěl. Nebo jen žiju tak, jak se očekává, aniž bych opravdu naplnil vlastní představy?

Má vůbec cenu snažit se tyto epizody překonávat? Zatím to vždy skončilo stejně – strmým pádem a totální beznadějí. Nechci, aby se to opakovalo, a mám strach o tom s kýmkoliv mluvit. Proto raději píšu. Zjistil jsem, že mi ventilace těchto pocitů pomáhá. Vím, že občas někdo čte to, co napíšu, a to je pro mě důležité. Dává mi to pocit, že nejsem sám, že to prožívají i jiní.

Mám problém se soustředit, někdy mám v hlavě úplně prázdno, jindy zase neumím zastavit proud myšlenek. Právě teď, když píšu tento text, ležím v posteli a píšu ho na telefonu. Myšlenky proudí a já se ani nesnažím je zastavit. Díky tomuto webu jsem poznal několik zajímavých lidí, kteří mají podobné problémy jako já, ale chybí mi osobní kontakt. Rád bych se s někým setkal a probral své stavy do hloubky. Psychoterapie mi v minulosti pomohla, hlavně v těch nejhorších chvílích, ale když se cítím lépe, ztrácím v ní smysl. Možná bych měl být k sobě přísnější a víc na sobě pracovat. Držím to všechno v sobě a vím, že to není správné.

Někdy mám pocit, že nikam nepatřím. Jsem ztracený. Nevím, proč dělám věci, které dělám. Jediné, co mi dává nějaký smysl, je udržovat pravidelný režim, který mi pomáhá držet se na nohou. Ale jakmile přijde deprese, všechno se začne bortit. Poznám to, když ráno nemůžu vstát. Místo toho odkládám budík a zůstávám v posteli. Je to ubíjející, bez ohledu na léky, které beru. Měl jsem opravdu vysoké dávky antidepresiv, a přesto se to opakuje.

Když jsem se dostal z posledního pádu, slíbil jsem si, že pokud přijde další, zmapuji ho a pokusím se ho popsat. Snad se mi to tentokrát povede. Mám jedinou naději, kterou jsem našel díky lidem ve facebookové skupině, které jsem součástí – deprese jednou skončí. To je jediné, na co se můžu spolehnout. I když, když přijde, několikrát tu naději ztratím. Mám z toho strach. Po každé depresi si říkám to samé: „To už se nesmí opakovat. Znovu to nezvládnu.“ A přesto jsem to vždy nějak zvládl. Jenže když to trvá dlouho, je to naprosto vyčerpávající. 

Nechci to znovu zažít. Každá deprese je traumatický zážitek, který zanechává jizvy na duši. I když se rány časem zahojí, jizvy zůstávají, a už to nikdy nebude jako dřív. Když to odejde, mám pocit, že jsem se posunul, že jsem se něco o sobě naučil, a že to příště zvládnu. Jenže pak přijde další pád a já selžu úplně stejně. Snažím se tomu nepoddávat, jak mi radí moji nejbližší. „Nepoddávej se tomu, mysli pozitivně, buď silný,“ říkají. Ale já to neumím. Asi jsem slaboch. Když to přijde, rozdrtí mě to. Snažím se odolat, ale je to jako lavina, která smete všechno, co jí stojí v cestě.