Mám bipolárku a netajím to. Jen jsem o tom nikdy moc nepsala. Hodně čtu, ale psaní mi nikdy nešlo. Zkusím to teď.

Jsem Renáta, bude mi 48 let. Nemoc mi spustilo chování mého tehdejšího manžela. Bylo mi cca 32 let a byla jsem šťastná a zdravá máma dvou prcků. Filipovi bylo 8 a Verunce 4 roky. Manžel se tenkrát začal chovat divně, chvílemi nevnímal okolí a jindy říkal nesmysly o tom, že proti němu navádím děti apod. Jednoho dne také nevnímal. Prošel pokojem a přitom dupl synovi hrajícímu si na zemi na rameno. Kluk bolestí řval a on nic. Prošel pokojem a šel si sednout k televizi. Byla z toho hádka, kde mi nadával, že lžu a vymýšlím si, a potom už mi nevěřil nic. To, že se mu spustila paranoidní porucha, jsme s dětmi zjistili až po letech, kdy ho odvezli do PL.

Každopádně jsem se o děti začala bát a měla jsem z manželových nečekaných výbuchů strach. Rozjela se mi deprese. Nemohla jsem jíst, byla jsem neustále úzkostná, bála jsem se nechat děti samotné s manželem. Chodil z práce až k večeru, takže jsme brzy zalezli do postelí a časem jsem děti vzala k sobě do ložnice. Manžel měl svůj pokoj. Nepamatuji si vše, ale nějaké vzpomínky mám, hlavně z konce tohoto období.

Manžel se před Vánoci odstěhoval k babičce a my zůstali v baráku s jeho rodiči a bratrem. Oslavili jsme bez něj Štědrý den a na Silvestra mě mí rodiče odvezli do Riapsu. Ve zprávě jsem se dočetla, že jsem zhubla 30 kg, ale já vážila původně něco přes 50 kg. Byla jsem kostra a omdlévala jsem v sedě, naprosto vysílená a rozklepaná.

Pamatuji si na jednu návštěvu rodičů, kdy na mě máma řvala, že blázen jsem já a ať se na sebe podívám, jak se mi klepou ruce. A vzpomínám, že už tenkrát jsem musela mít hypománie. Dovolila jsem dětem pomalovat celou chodbu a malovala jsem šaška a ten měl někde napsáno sos. Tenkrát v Riapsu mi lékařka řekla, že mě nechá s dětmi doma, pokud mi máma pomůže. Jenže máma poslouchá otčíma a ten to nedovolil. Ale o nich by to bylo na další kapitolu.

Takže máma řekla, že nepomůže a doktorka zavolala sanitku. Tenkrát jsem poprvé v životě řvala na mámu, že to nemůže dopustit, že moje děti s ním nemůžou být, řvala jsem a nadávala jako nikdy. Doktorovi ze záchranky jsem říkala, že bez boje nejedu a ať mi radši dá kazajku. Nedal a smál se mi.

Odvezli mě do PL a rovnou na oddělení žen, u kterých se diagnóza zjišťovala. Všechny jsme byly psychicky narušené, ale každá jinak. Některé pacientky byly i zlé a někdy nebezpečné. První noc jsem probrečela, venku lítaly petardy a ostatní slavili Silvestr. Já poprosila jednu starší slečnu, jestli nemá plenu, protože jsem tenkrát v sobě nic neudržela.

Slečna se jmenovala nevím jak, ale říkalo se jí Kačena, protože sbírala kachny a kachničky. Pomáhala mi projít toto strašné období a vzhledem ke stejné diagnóze byla první, kdo mi řekl, že mám bipolární poruchu, tedy mániodepresi. Nálady se nám střídaly každý den, každou hodinu. Lékaři zkoušeli léky, aniž by se nám věnovali, měli toho moc a čas na nás jim nezbýval.

Pamatuji si, jak mě sestra honila po chodbě s injekcí na uklidnění a holky na ní ječely, že už budeme hodný. Jednou měla mánii Kačenka a od rána zpívala písničku z kačeřích příběhů: „Kačer úu, když k vám děti z dálky letí kačer úu, kačeři přijdou, když jsi v nouzi“… No dostala injekci a spala a spala.

Já měla mánie také a když mě to chytlo, byla jsem jako malé dítě, ztrácela jsem krátkodobou paměť a byla tak zrychlená, že jsem byla myšlenkami napřed a nezvládala jsem se ani obléct. S Kačenkou byla legrace a dobře se s ní povídalo i v časech depresí, kdy jsme nevylezli z postele.

Byla jsem tam 2 měsíce. Volali mi tam učitelky ze školky, že dcera chodí zanedbaná a má dredy. Bylo to strašně dlouhé a mě štvalo, že mě pořád utlumují jedním lékem a z ostatních mám jen vedlejší účinky, jako je např. koktání. Odmítala jsem léčbu a když už jsem si naivně myslela, že mě propustí, tak mě za trest poslali na oddělení Neklid. (Kdo tam byl ví a kdo ne, tak ať je rád, že tam nemusel.)

Byly na mě zlí jen dva dny, protože to byl trest a já byla hodná. Třetí nebo čtvrtý den jsem jela na oddělení jiné a tam jsem nakonec se zaťatými zuby dokončila léčbu s nálepkou hraniční porucha osobnosti. Když mě propustili, tak jsem dostala dva dny na vyklizení baráku, byla jsem unavená a pár věcí mi teď chybí. Zůstaly tam.

Ale tenkrát to dopadlo dobře, byla jsem před rozvodem a děti zůstaly v mé péči. Naši mi z mých peněz zařídili podnájem a já tam z venkova odjela. Jak jsem tam tenkrát byla sama, tak mě napadlo zajet k našim, dát mámě dárek k narozeninám a poděkovat, že za mnou máma párkrát byla.

Ale naši se dočetli, že moje diagnóza znamená, že jsem sobecký a zlý člověk. Řvali na mě a já zdrhala, dárek – parfém ten letěl za mnou a třískl mi za hlavou o dveře. No a to byla moje první epizoda.

V PL jsem byla vícekrát, 2 krátké pobyty v jedné a 2 dlouhé pobyty v druhé. Po druhém dlouhém pobytu v PL mi vzali děti z péče. Syn od otce utekl, ale dcera byla mladší a musela být tam. Naštěstí tam měla báječnou tchýni, babičku, která s ní prošla dívčími problémy s lehkostí. Je to cca 4 roky, co jsem je vybojovala zpět a držím se díky lékům stabilní. Samozřejmě by to nešlo bez pravidelných návštěv mé báječné psychiatričky. Stála mi po boku i v dobách temných, bála se, že už mě nedají dohromady, ale zvládla jsem to a dnes jsem pyšná máma.

Mé děti jsou úžasné, veselé vtipné a nemají žádné deprese, mánie a úzkosti. Mluvíme o všem otevřeně, narovinu a já se nerozčílila už hodně dlouho. Exmanžel je divný, byl dlouho bez práce, stal se z něj podivín a děti k němu nechtějí jezdit. On nepřijal to, že má psychickou poruchu.

Dnes jsem po dlouhé době přečetla knihu o mladém youtuberovi, protože mě zajímalo, co dcera čte, a tam mě pár jeho vět zaujalo: Fáze sebesmíření je jedna z nejtěžších a každému trvá jinak dlouho. Ta moje byla dlouhá a udělala ze mě introverta. Ano, jsem teď introvert, pravý opak mě v mládí. Držím se stabilní a vzhledem k problémům běžným, mám trvale lehké deprese a jen občas se rozveselím díky dětem. Potom jsem rozjetá a máma volá. Ona je moje máma a já jí miluju nade všechno (Jen se blbě vdala.)

Ale kdybych začala psát o našich partnerských vztazích, tak to by byl román. A já píši jen příběh, zkrácenou verzi mé životní pouti s bipolární poruchou. Udělala jsem v životě spoustu chyb. Zažila jsem několik traumat. Několikrát jsem téměř umřela, ale vyšla jsem z toho posílena a poučena.

A jsem šťastná, protože mám šťastné děti a můj bratříček se stal otcem… a já miluji dětičky a zvířátka a podle psycholožky jsem impulsivní a infantilní. Jsem bývalá zdravotní sestra, bavilo mě to a impulsivně jsem vždycky chtěla lidem pomáhat. Tak moc jsem ale pomáhala až jsem na to doplatila a teď mám starostí, ale o tom až jindy.