Pro mnoho lidí to asi bude úplně jasné, ale pro některé třeba ne, tak bych rád uvedl na pravou míru proč se můj web jmenuje Život na hraně.

Osobně si myslím, že boj s psychickou nemocí je pro každého člověka něco jako chůze po kladině či po laně. Neustále se musíte držet v jakémsi středu a nepřepadnout ani na jednu stranu. Tento příměr mi dává maximální smysl zrovna v případě mé diagnózy – bipolární afektivní porucha.

V případě této nemoci je totiž opravdu smyslem léčby udržet člověka přesně ve středu. Nesmíte moc sklouzávat ani na jednu stranu, protože na straně jedné na vás čeká deprese a na straně druhé zase pravý opak v podobě mánie či hypománie. Nemyslím si ale, že by se tento příměr nehodil i k ostatním afektivním poruchám. Schizofrenik také musí být v jakémsi středu, aby nebyl na jedné straně příliš utlumený léky a na druhé straně aby naopak moc nepopouštěl uzdu příznakům své nemoci v případě nevhodné léčby.

Možná si zdraví lidé myslí, že je to snadný úkol – stačí pouze brát medikaci podle instrukcí psychiatra a případně navštěvovat psychoterapeuta,. Jenže tak to to ve skutečnosti není. V případě bipolární afektivní poruchy neberete po celou dobu léčby ty stejné léky beze změny.

Jediný lék, který byste měli brát konstantně po celou dobu léčby jsou stabilizátory nálady, které tlumí výkyvy nálad a drží vás víceméně v nějakém pomyslném středu. Jenže z této rovnováhy vás může kdykoliv něco rozhodit a k tomuto slouží antidepresiva a antipsychotika. Antipsychotika vám pomohou v případě, že začnete moc vybočovat do manické či hypomanické strany. Antidepresiva vám zase pomohou z deprese. Tyto léky vám ale nepomohou přes noc, takže je nutné v různých kombinacích udržovat léčbu dle aktuálního stavu pacienta a rad psychiatra delší dobu.

Aby to nebylo úplně jednoduché, tak antidepresiva jsou ošemetná v tom, že v případě bipolární poruchy vás mohou přesmyknout do manické / hypomanické fáze, takže je s nimi nutno nakládat opravdu opatrně. Antipsychotika zase v mnoha případech pacienty tlumí, což vám není moc příjemné, protože nejste schopni fungovat tak jak jste třeba byli zvyklí a navíc to může působit zvláštně na vaše okolí, když neví, že jste psychiatrickým pacientem. Ono ruku na srdce, asi není nic horšího, než působit jako opilý v práci nebo snad rovnou působit na své okolí jako blázen. Léky bereme proto, abychom se jako blázni nechovali a byli jsme jako všichni ostatní. Já osobně mám z tohoto pravdu velké obavy a se svou diagnózou už se jen tak nesvěřuji, mám ale za to, že pokud nejsem v hluboké depresi nebo naopak v hypomanii, tak působím naštěstí celkem normálně. Pro všechny případy je ale dobré mít v okolí někoho, kdo ví s čím bojujete a na případné zvláštní chování vás upozorní.

Proto tedy tento název – Život na hraně. Boj s psychickou nemocí je vždy o nalezení nějakého optima a udržení se v něm. Pokud začnete spadat na jednu nebo na druhou stranu, je to zle a musíte to okamžitě začít řešit. Jak jsem psal v článku Jiří – neposlušný pacient, nejednou jsem medikaci vysadil a pak jsem toho hořce litoval. Toto totiž nevede k vybočení na jednu nebo na druhou stranu. Toto vede ke strmému pádu a je to něco, co je úplně zbytečné a velice nebezpečné. Proto všem doporučuji neexperimentovat a být poslušným pacientem, protože bohužel afektivní poruchy jsou ve většině případů na celý život.

Pakliže se chcete svěřit i vy se svým příběhem, neváhejte využít formuláře na stránce Chci vložit svůj příběh nebo můj email jiri@zivotnahrane.cz. Svůj příběh můžete poslat anonymně, nikdo nebude pátrat po vaší identitě a sdílením svého příběhu můžete pomoci ostatním. Ne každý je se svou nemocí smířen a může být pro něj motivace to, jak se s touto nemocí perou ostatní.

Budu se těšit na vaše příběhy!

Jiří