Dobrý den / ahoj,

vítám vás u prvního skutečného příběhu tohoto blogu. Mé jméno je Jiří a poměrně krátce se léčím s bipolární poruchou anebo chcete-li pod starším názvem – maniodepresivní psychózou. Poměrně krátce proto, že ještě donedávna byla moje diagnóza rekurentní deprese, s kterými jsem se potýkal od roku 2015. 

Původní deprese mi byla diagnostikována v období, kdy jsem byl v enormním stresu v práci a současně jsem byl v poměrně velké nepohodě díky hospitalizaci člena rodiny a dělal velké změny ve svém životě. Celé se to tak hloupě sešlo, že už jsem prostě nemohl dál a totálně jsem se sesypal. Nicméně, když si zpětně promítnu svůj život, tak nějaké lehčí hypomanické etapy jsem pravděpodobně prožil, jen jsem jim nedával velkou váhu, protože mi přišlo, že se mi prostě jen daří a vše jde správným směrem. 

Moje první hypománie (píšu hypománie, protože si nemyslím, že to byl až takový extrém abych to označil za mánii) jsem zažil v průběhu roku 2023 a trvala několik měsíců. Vše šlo jako po másle, byl jsem poměrně krátce v nové práci (a v bývalé práci jsem měl ještě částečný úvazek abych dořešil nějaké záležitosti), kde se mi extrémně dařilo a byl jsem za to náležitě odměňován, poznal jsem spoustu nových lidí, byl jsem velmi produktivní i v osobním životě a jel jsem na plný plyn. Samozřejmě ne vše bylo celou dobu růžové a podařilo se mi naopak některé vztahy lusknutím prstu totálně pohřbít a v nové práci jsem přešel zhruba v únoru 2023 do opačného stavu – že se jedná o toxický korporát a musím co nejdříve zmizet. Neodpustil jsem si manýry jako, že jsem svého šéfa poslal do háje a na kolegu 60+ jsem hystericky křičel jak na malého kluka, když mi přišel vyčítat své přešlapy. Shodou okolností mne těsně před koncem mé roční pracovní smlouvy kontaktoval můj aktuální zaměstnavatel, ke kterému jsem nastoupil v září a opět jsem se poměrně dobře díky mému zápalu zapsal.

Jenže když jste jednou nahoře, můžete si být jistí, že za čas poletíte strmě dolů. No a můj pád byl v lednu 2024 takový sešup, že jsem byl několik měsíců na PN, kdy jsem se pomalu hrabal z totálního dna a vyhoření. Opět v tom hrál velkou roli stres, ale i to, že jsem prostě jel na 120 % a nedokázal jsem brzdit. Bylo to opravdu nehezké.

No a jak nemoc ovlivňuje můj každodenní život? Momentálně asi nijak, protože jsem v remisi díky medikaci. Nicméně uvědomuji si, že v hypománii jsem napáchal dost hloupostí, ale naštěstí nic fatálního. V depresi je to zase opačný extrém, nebyl jsem schopen absolutně ničeho. Teď se snažím se udržet v nějakém středu a protože vím, že mým spouštěčem je stres, tak se snažím mu maximálně vyhýbat, ale v dnešní době je to docela nelehký úkol.

Když jsem byl v depresi, snažil jsem se najít jakékoliv možnosti pomoci, dokonce jsem uvažoval i nad hospitalizací, ale to mě po pár týdnech přešlo. Měl jsem pravidelné psychoterapie a samozřejmě medikaci. Jako alternativní doplněk jsem zkoušel CBD produkty a osobně si myslím, že to není k zahození, ale v tom nejhorším to bylo jako jít s plácačkou na slona. Velkou roli rozhodně hraje podpora rodiny. Přátelům už se v tomto nesvěřuji, protože si myslím, že se to tak akorát může člověku v budoucnu vymstít. Některé věci by prostě měly zůstat za dveřmi. V rodině jsem se ze začátku setkal s menším nepochopením závažnosti situace, což se ale podařilo vysvětlit a dost se mi tím ulevilo. Ony klasické rady vzchop se, jdi si zaběhat, zkus myslet pozitivně není něco, co chcete slyšet v těžké depresi, kdy koketujete s myšlenkou to tu celé zabalit.

Největší výzvy, kterým čelím v souvislosti s mojí nemocí je asi pochopení toho, co se se mnou může dít a rozpoznání zavčas, že se něco děje. Člověk s touto diagnózou se musí hlídat a musí mít okolo sebe edukované partnery (což já mám to štěstí, že mám nejlepší přítelkyni na světě!), kteří kdyžtak v případě nějakých změn chování na to upozorní. Aby třeba člověk trochu zvolnil. Já osobně jsem narazil před časem na nějakou diplomovou práci, která se zabývala copingovým metodám a upřímně si myslím, že mimo medikace je i toto užitečná technika a měla by na toto téma být více zdrojů. Vzhledem k tomu, že jsem „bipolárník“ poměrně krátce a ví to jen někteří členové rodiny, tak jsem se s předsudky nesetkal. Když jsem měl diagnózu deprese a někde jsem to propálil, tak jsem občas zaregistroval posměšné reakce. Ono ale u deprese bych ani nějakou velkou stigmatizaci nečekal, spíše právě u afektivních poruch, protože mám pocit, že se společnost bojí schizofreniků a podobně postižených jedinců a mylně se domnívají, že jsou nebezpeční.

Na závěr bych uvedl, že mé problémy určitě nesouvisí s mým dospíváním, nebo nějakými traumaty z dětství. Mám bohužel tu smůlu, že máme v rodině afektivní poruchu a holt jsme si předali štafetu. Nijak se nad tím ale nehroutím, protože se toho zbavit nejde a když už to mám, tak jsem rád, že alespoň vím, co to je a můžu se s tím naučit fungovat. Vzkázat bych chtěl všem, kteří mají nějaké obavy z lidí s psychickými problémy, že nejsme nebezpeční, jen máme trochu pomíchanou chemii v mozku a nijak to neovlivníme. Rozhodně je ale zásadní problém řešit a poslušně se léčit. Já sám, když jsem léčil své deprese jsem opakovaně vysazoval medikaci vždy v okamžiku, kdy mi bylo dobře a takto to opravdu nelze dělat. Pak jsem se vždy s prosíkem vracel k psychiatričce a žádal jí o pomoc. Toto se opakovalo opravdu hodněkrát, ale nyní už stejnou chybu opakovat nehodlám a cítím se dobře.

Jako poslední tečku za touto zpovědí bych chtěl projevit přání, aby se více o psychických nemocech mluvilo a bylo více možností se potkat s lidmi, kteří mají podobný problém. Momentálně je můj kontakt s lidmy s podobnými problémy pouze prostřednictvím sociálních sítí a to nepovažuji za ideální. Nějaký sraz „bláznů“ například s nějakými zajímavými přednáškami nejen v matičce Praze by bylo určitě moc fajn.

Pokud jste dočetli až sem, tak moc děkuji za vaši pozornost a těším se, až tu podobných příběhů bude víc a víc.

Jirka